Světlo do výchovných ústavů

O Vánocích roku 2015 jsem chtěla udělat někomu radost. Otázka však pro mě byla komu a jak. Rozhodla jsem se pro děti. Děti s výchovnými problémy, protože na tyto bytosti většina populace kašle. Už jen proto, že jsou tam, kde jsou a jsou prostě ty „špatný“. Lidé je odsoudí předem, aniž by znali jejich životní příběh. Třeba jen prostě někteří neměly na vybranou.

Každý se rodí jako nepopsaný list, a v průběhu života se vlivem výchovy, domácího i školního prostředí ale i vlivem společnosti a blízkého okolí (sídliště, vesnice, kroužky, parta...) nějakým způsobem formuje a někam posouvá...a ne vždy a úplně na šťastné místo. ..

První myšlenka tohoto projektu byla, že těmto dětem s pár lidmi, přáteli přineseme knihy a budeme si s nimi povídat. Povídat o tom, že život jde žít i jinak, než „za mřížemi“. V hlavě se mi honilo „Třeba si z toho něco vezmou a začnou o tom přemýšlet a změní své myšlení na pozitivní.“

Myšlenka krásná, ale zjistila jsem, že nestačí. Že tyto děti potřebují motivaci a to více než silnou. Proto jsem tuto myšlenku ještě trochu prohloubila.

"Nechám jim knihu napsat."

Tento projekt jsem nazvala Světlo do výchovných ústavů proto, že bych dětem v těchto zařízeních chtěla do života vnést pozitivní věci a ukázat jim, že nemusí následovat to, co zažily, ale mohou žít novej a lepší život, jen musí samy chtít. Z deníků, které jsme holkám přivezly, bych pak za jejich pomoci vybrala úryvky, které se vydají v knize. Jelikož jsme fotografka a sama vím, že fotkou lze vyjádřit názor i emoci, přivezla jsem holkám i foťáky a kniha bude proložena i fotkami, které holky za tu dobu nafotí. Tímto bych ráda lidem venku ukázala, že i když jsou tyto děti tam, kde jsou, není to zase tak úplně jejich vina, jen následek něčeho co zažily.

Úryvky z deníků:

29.2.2016

Je deštivý den, kapky stékají po okně autobusu. Dívka v něm sedící jede do ústavu, je smutná, že musí zas TAM. Sluchátka v uších, opakující se song, slza tlačící se v koutku oka chce ven. Ale dívka nechce plakat, nechce ukázat emoce, jsou pro ní zlo a nikdy jí nepřinesly nic dobrého. Dívka je zklamaná svým vlastním životem a činy. Nejraději by udělala to co tenkrát, ale kvůli Tátovi a její Nejlepší kamarádce to už nikdy neudělá, a dělá ze sebe silnou. Nikdo však nevidí a nevnímá, že jí něco je. Má totiž velmi dobrou vlastnost, tou je velice dobré přetvařovaní, takže se usměje a bude dělat, že je vše okej. Přitom po čtyřech měsících ji zase přišly stavy úzkosti a bezmoci. Má brát antidepresiva, ale nebere je a brát nezačne. Nikdy! Má k tomu své důvody. Nejhorší je, že se nemůže nikomu svěřit, jelikož v ústavu jí nevěří a dali by jí hned na psychiatrii a donutili brát prášky! Tátovi, tomu to radši neřekne, protože mu nechce ztěžovat život a sám kdysi řekl, že by mu bylo lip, kdyby se dívka osamostatnila. A její nejlepší kamarádka? Tak té se tohle bojí říct, protože ví jaká je a nemůže jí to říct, oddalují se od sebe. Je na tomto světě úplně sama a neví, co má dělat. Autobus ji už dovezl, musí vystoupit do deště, nahodit falešný úsměv a být v pohodě, i když není a nebude. Vytahuje cigaretu z krabičky, myslí na lepší časy a doufá, že vše odhoří jako tabák. Jde pomalu po chodníku, lidi na ni divně koukají, že se courá v dešti, ale ona bude radši stát hodiny na tom dešti s velkými sněhovými vločkami, než aby šla TAM. Přijde, nahodí úsměv a dělá, že je vše v pořádku. Dojde do pokoje, rozbrečí se, ale okamžitě utře slzy a jde uklízet, poté přijde její kamarádka z ústavu a říká: „co se děje?“ Dívka vzápětí s úsměvem na tváři odpoví: „nic". Ona jí to však nevěří, protože jako jediná ji zná a tak jí to dívka poví, přesto že v ní nemá moc důvěry. Sama neví proč, když ji nikdy neublížila, ale ona neumí věřit lidem a ani nechce. Když už má uklizeno leží na posteli se sluchátkama na uších a se slzami stékajícími po tváři přemýšlí. Zřejmě vytáhne žiletku a udělá největší chybu svého života.

Neudělala to, i když by ráda, ale NE. Nad vodou ji drží víra v sebe samu. Věří, že to dokáže, prostě musí. Teď už jen sedí na posteli, opět pláče a poslouchá ten stejný song a přemýšlí a doufá, že zítřek bude lepší. Už se chystá jít spát, ale sama moc dobře ví, že zase propláče celou noc.

„Pak jsem se zvedla a řekla si stop, takhle to dál nejde. A teď už nehulím tři měsíce!! Ve škole se mi taky daří a mám celkem i dobré hodnocení a až na zklamání z lásky se mám už opravdu dobře. Jsem sebevědomá, upřímná, a proto pomáhám lidem okolo sebe. Máti se teď taky snaží, takže až na občasné, špatné chvíle se mám opravdu dobře. Mám tátu a BFF, kteří jsou tu vždy pro mě!! Takže kotě, jedno zlomené srdce není konec světa, i když ti to tak přijde!!!“

19.06.2016

"Musím už začít jinak žít, ale nevím jak na to a hlavně si přiznat ze bych byla špatná já a ne někdo jiný je pro mě tak těžké a tak hrozné že si to nepřipouštím ... Ale na druhou stranu už myslím jasně, už nejsem pesimista, ale optimista už nemám žádné starosti. Jen jednu, ale tu si nepřipouští spíš mi přijde, že se snažím mít se špatně. Ano, zní to nelogicky, ale celý život jsem žila v depresi, starostech a adrenalinu a teď? Najednou je to pryč a jsem šťastná!!"

K tomuto projektu jsem přizvala i tanečnici a choreografku Silvi Ravasovou.

"Silvi tančí již přes 15 let, začínala na Slovensku v taneční skupině Scream Senica a po příchodu do Prahy se tanci začala věnovat profesionálně. Je členkou úspěšné taneční skupiny Projekt AWA a IHOW CZ (ImperialHouseOfWaacking). Působila taktéž v tanečních skupinách JAD DC, A-force, IF dance group. V Praze vyučuje Street Jazz, Street Dance, Waacking a Dance&Work Out. Vzdělávala se v tanečným studiu Pineapple v Londýně a na mezinárodních tanečních kempech (StreetDanceKemp, HipHop meeting a mnoho dalších). Jako choreografka, režisérka a tanečnice působila na mnoha komerčních akcích pro klienty jako je Adidas a Reebok, Ceny Anděl. Její choreografie jsme mohli vidět v klipech Adama Mišíka, The Portless, Aquababes a tanečně také doprovázela amerického rapera Kanye Westa." Spolupracovala společně se skupinou Projekt AWA též s Benem Cristovao na jeho posledním tour a režírovala Benovi live show ve Foru Karlín. Silvi má i nový projekt jménem Úterní ženy/ Tuesday women, který můžete sledovat i na Fb a též i její další projekt Urban Culture Games.

Pár vět od Silvi

"Návštěva ma milo prekvapila hlavne vďaka pani riaditeľke, ktorá sa o baby skvele stará a bolo viditeľné, že do toho dáva i kus srdca. Stotožnila som sa v jej názoroch a pohľade na problematiku a spôsobe riešenia, otvorenosti a hlavne v tom , že sa k babám správajú rovnocenne a snažia sa ich pripraviť na život potom. "

"Holky se statečně ujaly foťáků i psaní a já jsem na ně nesmírně hrdá už teď! "

"Velké díky patří paní ředitelce, která nám tento projekt umožnila a je otevřená k další spolupráci. "

Naše velké DÍKY patří samozřejmě i Vám všem, co jste nám věnovali knihy a fotoaparáty! :)